Z Bílovce až na mistrovství světa – rozhovor s Michalem Seidlerem

Michal "Jumbo" Seidler, prvoligový futsalista a kapitán české futsalové reprezentace, nám pověděl o své cestě k futsalu a začátcích v Bílovci. Jak se z talentovaného fotbalisty stal jeden z nejlepších českých futsalistů? Jak vzpomíná na svůj domovský klub a co radí mladým hráčům? To vše se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Vzpomínáte si na své fotbalové začátky v Bílovci?

Na začátky v rodném Bílovci nelze zapomenout. Měli jsme výborný ročník 1990, mnoho z nás to dotáhlo daleko – například Lukáš Hejda, Martin Limanovský nebo Ondřej Cverna. Osobně bych chtěl Bílovci poděkovat za skvělou práci s mládeží, která pomohla mnoha hráčům dostat se do profesionálního fotbalu.

Kdy a proč jste se rozhodl zaměřit více na futsal? Co vás na něm uchvátilo?

V Bílovci jsem navštěvoval sportovní školu a do deváté třídy hrál za místní klub. Poté jsem odešel na střední školu do Ostravy a hrál za Vítkovice a Baník Ostrava. Futsalu jsem se věnoval od svých patnácti let v CC Jistebník, ale fotbal měl přednost. Zlom nastal v Baníku Ostrava, kde jsem měl připravenou profesionální smlouvu. Bohužel v posledním zápase podzimu proti Plzni jsem si zlomil nohu. Po návratu do klubu smlouva zmizela ze stolu a nikdo se mnou již nepočítal. Naštěstí jsem stále patřil pod Bílovec a s pomocí pana Šloffa jsem si našel nové angažmá. Byl jsem na zkoušce ve druhé lize ve Vítkovicích, ale tam mi řekli, že mám zákaz hrát futsal, což pro mě znamenalo těžké rozhodování. Nakonec jsem se vydal cestou futsalu, a rozhodně toho nelituji.

Kterého ze svých úspěchů si ceníte nejvíce?

Měl jsem to štěstí, že jsem se s futsalovou reprezentací podíval do celého světa. Účastnili jsme se dvou mistrovství světa a čtyř mistrovství Evropy, což jsou zážitky, na které se nezapomíná.

Jak byste porovnal futsal a fotbal? Co vám fotbalová průprava z Bílovce dala do futsalu?

Fotbal a futsal se navzájem doplňují. Bohužel v České republice panuje mezi trenéry často negativní postoj k futsalu, což nechápu. Ve futsale se rozvíjí dovednosti jako hra jeden na jednoho, rychlost, orientace, kombinace na jeden až dva doteky – vše, co může fotbalu jen prospět. V zemích jako Španělsko, Portugalsko nebo Brazílie je propojení obou sportů běžné už od raného věku. Doufám, že se v tomto směru budeme vyvíjet stejným směrem.

Momentálně pomáháte i bíloveckým mužům. Jaké je to pro vás vrátit se na trávník v rodném klubu?

Bílovec mám v srdci. Kdykoliv jsem něco potřeboval, klub mi pomohl. Nikdy jsem zde neměl problém, a proto chci Bílovci něco vrátit. Pro mě je to odreagování a jsem rád, že mohu být součástí týmu, i když je to pro mě někdy fyzicky náročné.

V čem se podle vás bílovecký fotbal změnil od doby, kdy jste zde začínal? Vidíte zde talenty, které by mohly uspět ve fotbale nebo futsale?

Změnilo se toho hodně. Já ještě hrál na škváře, dnes mají hráči v Bílovci výborné podmínky – halu, umělou trávu, posilovnu, celkově téměř profesionální zázemí. Mají zde téměř komplex na úrovni ligových hráčů. Velký dík patří především panu Šloffovi a Gelnarovi, kteří odvedli obrovský kus práce. Talentovaní hráči v Bílovci vždy byli a budou. Klub se ubírá správnou cestou – vychovává hráče a v dorosteneckém věku je posílá do prvoligových týmů, což je ideální model.

Jaké jsou vaše futsalové cíle do budoucna? Máte ještě nějaký sen, kterého byste chtěl dosáhnout?

Za svou futsalovou kariéru jsem zažil téměř vše. Mým posledním snem je postoupit na mistrovství Evropy, protože jsme v posledních dvou kvalifikacích neuspěli.

Co byste poradil mladým hráčům, kteří by chtěli jít ve vašich stopách a uspět ve futsale?

Ať už ve futsale nebo ve fotbale, klíčem k úspěchu je tvrdá práce na každém tréninku. Nic není zadarmo.